Zima je svině

3:30, budík zvoní. Hlavou mi bleskne, že by mi přece jen bylo líp v teploučký, měkoučký, heboučký posteli než venku na mrazu, konkrétně v mínus deseti stupních. Ale tyhle myšlenky násilím zapudim, vyskočim z pelechu, navleču na sebe několik vrstev oblečení, do sebe kopnu pár soust ztvrdlý housky s máslem a ve 3:50 vyrážím na jeden z nejvyšších vrchů v okolí mýho bydliště. Drápat se ze 705 m. n. m. do 1080 m. n. m. po tmě, to dělám poprvé. Věděla jsem, že větší část trasy bude v naprosté tmě, proto jsem se vybavila telefonem s baterkou. Hlavně si ale do sluchátek pouštím veselou muziku. Nahlas. Hodně nahlas. Abych se strachy nepoto.

Naštěstí cestu dobře znám, takže se rychle orientuju i v černočerný tmě. Zvuky kolem neslyším, namísto toho si to dupu v rytmech disco hudby 80. let.

Jdu a jdu... Ty vole! Překvapují mě přes cestu popadané stromy. Obrovské stromy. Hodně košaté, ve tmě vypadají děsivě. Představivost mi jede na plné obrátky. Místo stromů si představuji příšery. Nenechám se zastrašit! Nenechám! Pádím nahoru bleskovým tempem.

Pomalu se rozednívá. Cesta začíná mít jasné obrysy, hvězdy na nebi mizí. Uf, baterku mohu vypnout. V mžiku stromy pozbývají svých děsivých kontur.
Na vrcholu svítí pouze budova vojenské základny. Jsem tu úplně sama! To se tu stane málokdy. Vylézám nahoru na rozhlednu, je zima jako prase, mrznou mi ruce. A do východu zbývá ještě půl hodiny.

Jsem tu moc brzy.

Prsty na rukách už necítím.
Ale chci mít vycházející slunce zdokumentované na videu. Snažím se o vytvoření stativu. Pracně štoluju mobil mezi šprušle zabradlí. Při této činnosti mi prsty zdřevění, vypovídají svou službu úplně. Fouká vítr. Mobil sebou hází, kvedlá se, nemůžu se na to dívat. Dobře, video nebude.
Ale já vydržím! Chci vidět první ranní paprsky, které ozáří širokou dalekou krajinu.
Snažím se nemyslet na svoje odumírající končetiny.
Najednou se otevřou dveře rozhledny a vkročí mladý týpek, mladý... asi jako já. Hned se dáváme do řeči, během toho vytahuje svou zrcadlovku a fotí pomalu se klubající slunko. Výhled je to fámózní, když se najednou objeví malý srpeček. Krajinu zvolna zaplavuje zlatá záře, rybníky se mění v třpytivou louži, je to bomba.

Bohužel mi umrzají ty ruce.
A nohy.

Už to nedávám, v rychlosti se s dotyčným klukem loučím. Vlastně škoda, možná jsme dolu mohli jít spolu, šel ze stejnýho místa.
Vlastně byl zpočátku docela sdílnej.

No... No jo. Zima je svině.