Dědo? Jsi tady?
Pošmourné středeční ráno, sedm hodin, k tomu čtyřicet osm minut. Tlačí nás čas. Víme, že v osm už bychom měli mířit z obchoďáku pryč, směr auto. Od osmi totiž začíná doba, kdy je vstup vyhrazen pouze pro důchodce.
Podaří se nám to. Zběsilou jízdu po obchoďáku vystřídá již mnohem klidnější přesun do lokality, v níž bydlí můj nejmilovanější děda. Krátce před osmou mu nesu nahoru nákup, objednal si klasické položky, toustový chleba, plátkový sýr, ledový salát... Výslužku držím v levé ruce, pravou rukou stisknu zvonek. Nic. Čekám pár vteřin, potom pokus zopakuji. Opět nic. Začínám být nervózní, protože v 8:00 děda vždy sedí u stolu v jídelně, popíjí svou ranní kávu s mlékem a přikusuje to, co zrovna zvolil k snídani. Vždycky. Bez výjimky. Aspoň co si pamatuji. A on své zvyky a rutiny prostě nemění.
Nedá mi to, zazvoním ještě jednou. Když se ani nyní nedočkám žádné odezvy, zaštrachám v kapse bundy pro klíče. Klíč zachrastí v zámku, pomalu otevírám dveře, rozhlížím se po předsíni. Na botníku leží dědova peněženka, na níž se blýská klíč od auta, vedle jsou připraveny papírové kapesníčky. Při zavírání dveří si všimnu, že se z jejich druhé strany houpá svazek dědových klíčů. Od bytu. Od zahrady. A tak dále. Pokládám nákup, bytem se mezitím rozhostilo úplně ticho. Těkám očima ze strany na stranu a intuitivně zvolám: ,,Dědo? Jsi tady?"
Ticho. Žádná odpověď. ,,Dědo...? Jsi tu?" zkouším to znovu. Bez odezvy. Slyším jen tikot hodin. Zachvacuje mě panika, roztřesenýma rukama si rozvazuju tkaničky. ,,Dědo? Dědo?!" už s mírným zoufalstvím v hlase opakuji své prosebné výzvy, jež mají dědu přimět k verbální reakci. Projdu jídelnu, obývák, druhou jídelnu, kuchyni, mrknu do koupelny... Před očima mi probleskne živá iluze dědy bezmocně zhrouceného na toaletě. Bojím se dveře WC otevřít. Je mi to i trapný. Ale děda na mě nereaguje. Musím to zkusit. Zaberu za kliku. A...
Místnůstka zeje prázdnotou. Sakra!
Běžím do předsíně, letím tryskem na parkoviště, schody beru po dvou, srdce mi tluče jako na poplach. Kde je děda? Proč mi neodpovídal? A jak to, že byly jeho klíče v zámku?
Otevírám dveře auta, zmateně blekotám a snažím se sdělit, co se stalo. Přitom mě napadá, že jsem se nepodívala do ložnice.
Taťka pohotově a duchapřítomně, s klasickým stoickým klidem, vytáčí dědovo číslo. Děda hovor přijme po ani ne 5 vteřinách vyzvánění.
Prosím pěkně, děda se koukal na dokument o letadlech se sluchátky na uších, v posteli. V ložnici.
Uf. To bylo teda ráno!
Podaří se nám to. Zběsilou jízdu po obchoďáku vystřídá již mnohem klidnější přesun do lokality, v níž bydlí můj nejmilovanější děda. Krátce před osmou mu nesu nahoru nákup, objednal si klasické položky, toustový chleba, plátkový sýr, ledový salát... Výslužku držím v levé ruce, pravou rukou stisknu zvonek. Nic. Čekám pár vteřin, potom pokus zopakuji. Opět nic. Začínám být nervózní, protože v 8:00 děda vždy sedí u stolu v jídelně, popíjí svou ranní kávu s mlékem a přikusuje to, co zrovna zvolil k snídani. Vždycky. Bez výjimky. Aspoň co si pamatuji. A on své zvyky a rutiny prostě nemění.
Nedá mi to, zazvoním ještě jednou. Když se ani nyní nedočkám žádné odezvy, zaštrachám v kapse bundy pro klíče. Klíč zachrastí v zámku, pomalu otevírám dveře, rozhlížím se po předsíni. Na botníku leží dědova peněženka, na níž se blýská klíč od auta, vedle jsou připraveny papírové kapesníčky. Při zavírání dveří si všimnu, že se z jejich druhé strany houpá svazek dědových klíčů. Od bytu. Od zahrady. A tak dále. Pokládám nákup, bytem se mezitím rozhostilo úplně ticho. Těkám očima ze strany na stranu a intuitivně zvolám: ,,Dědo? Jsi tady?"
Ticho. Žádná odpověď. ,,Dědo...? Jsi tu?" zkouším to znovu. Bez odezvy. Slyším jen tikot hodin. Zachvacuje mě panika, roztřesenýma rukama si rozvazuju tkaničky. ,,Dědo? Dědo?!" už s mírným zoufalstvím v hlase opakuji své prosebné výzvy, jež mají dědu přimět k verbální reakci. Projdu jídelnu, obývák, druhou jídelnu, kuchyni, mrknu do koupelny... Před očima mi probleskne živá iluze dědy bezmocně zhrouceného na toaletě. Bojím se dveře WC otevřít. Je mi to i trapný. Ale děda na mě nereaguje. Musím to zkusit. Zaberu za kliku. A...
Místnůstka zeje prázdnotou. Sakra!
Běžím do předsíně, letím tryskem na parkoviště, schody beru po dvou, srdce mi tluče jako na poplach. Kde je děda? Proč mi neodpovídal? A jak to, že byly jeho klíče v zámku?
Otevírám dveře auta, zmateně blekotám a snažím se sdělit, co se stalo. Přitom mě napadá, že jsem se nepodívala do ložnice.
Taťka pohotově a duchapřítomně, s klasickým stoickým klidem, vytáčí dědovo číslo. Děda hovor přijme po ani ne 5 vteřinách vyzvánění.
Prosím pěkně, děda se koukal na dokument o letadlech se sluchátky na uších, v posteli. V ložnici.
Uf. To bylo teda ráno!
Komentáře
Okomentovat